Ve starých parcích divné hračky měli:
bříz hájku bludiště a skalní sluje,
chrám egyptský a čínský, bažantnice,
fontany pouze ob čas zpívající
a zmlklé ob čas v třásni šedých mechů.
Co rostlo nad normál, to přistřiženo,
kol cesty zlatým vysypané pískem,
a loubí, besídky a vodomety,
a v šeru ztraceném kdes dubů starých
pro výra budka, kde stříleli ptáky...
Ach, uměli se tenkrát lidé bavit!
Dnes kolem parku pustého plot zdraný,
za příkopem jen řípa, řípa, řípa,
dál komín obrovský a zadní okna
jak vojska šiky v jednotvárných řadách,
toť továrna, lokomobila hvizdá,
kos klepot ztichnul, seká se dnes parou,
a hvízdání dnes stroje odpovídá
vlak, supaje pod bílou strání v letu,
a ranou pušky vyplašení ptáci
nad stromy krouží a zas padnou v řípu.
Dva světy zde. – Ten mrtvý poesie,
ten živý skutečnost, já mezi nimi
prach na nohách a v srdci prach jdu kolem.
V mé duši táhne vidění dvou světů.
Ten rád mít těžko – onoho mi líto.