Včera šel jsem kolem Kapitolu,
zástup lidí tam a zřeli dolů –
dva, hle, v jámě, třetí se k nim chýlí,
a juž mramor vytahují bílý.
Krásná socha v staré římské říze
v slunce naší doby hledí cize,
moudří nad ní hlavy dohromady,
ký to bůh, si nevěděli rady.
A já myslí letěl do daleka...
věky, věky přede mnou jak řeka,
já zřel opět na severu kdesi
zástup lidí, hlavy dolů věsí.
Kopají a vytahují z hlíny
opět sochu – Tento lid byl jiný,
cizí mi v svém chování i kroji.
Přistoup’ jsem k nim, nad sochou jak stojí.
Jaký svatý? Tázali se mnozí...
Ne, to bůh, děl jiný. – Jsou však bozi?
A dál v divém citu šla má noha,
zde lid neznal jsem, však dobře – boha.