Kraj pochmurný jak mlhy pln a bouře, tu bahno zeje a v něm rákos šumný, na nebi jakby blížící se bouře a na obzoru hvozd se smráká dumný.
A velké kupy hlíny jako hroby se táhnou v dál a mezi kalné louže se vine stezka, chodce krok pln mdloby se po ni šine, klopýtá a klouže.
Svit žlutý s oblohy se chmurné skrádá a v skvrnách bledých pažitem se blýští v narudlou hlínu a do vody padá, jak lámal by se v krve tratolišti.
A vichr hýká dálnou, dlouhou plání a pere v hvozd, ohýbá k zemi stromy, a v rákose to zní jak naříkání a v lese odvet jako spící hromy.
Tak až sem zanes’ člověk chtivost svoji a hrabivost, tak v kraje druhdy šťastné vnes’ bídu svou a teď o život v boji hruď země rve i slatin roucho řasné.
A země prsy bodá a v nich hrabe, šat po šatu odkrývá v její říze, tu tkanin vlákna, mechu vrstvy slabé, list po listu obrací v její knize.
A celé velké kmeny ztrouchnivělé bříz, habrů, osyk kostry gigantické, těch obrů, kteří druhdy věky celé zde v klidu rostly bez účasti lidské,
jež pohrobil jen čas, ten hrobník věčný a nejstarší, je halil v rubáš mechu a tříseň lišejníků, v nekonečný ruch přítomnosti dobývá teď v spěchu
si na palivo ruka mozolitá. Ó stopy toho popel, rmut a saze, kouř, jímž se rudé slunce sotva kmitá... Ó duchu lidský, kde jsou tvoje hráze?
Co věky spalo mrtvé pohrobeno, ty vyrveš hmotě, přerušíš sen sladký a v nových útrap, v nových tvarů věno změť látky do plamenů vrhneš zpátky!
Co bylo svěžest, ševel, hudba, píseň, to silou je, ta tvoje stroje honí; co na tom, v rmutu toho šer a tíseň že kleje dělník, žena slzy roní?
Ty bezohledný jako samo božství jdeš za cílem svým, zemi dobývaje, jak hvězdy roste výzpytů tvých množství – však, pověz, kde jsou ztracené tvé ráje?
Já nevidím jich v začadlé té stepi, já neslyším jich v kol a kladiv ruchu, co platen světem rozlet velkolepý, když jako žebrák tulí se duch k duchu?
Kov chladný je-li poesie všecka, jejž získal’s, za to litovat tě musím a zpátky, zpátky v tvoje léta dětská se v dumě zachráním, neb zde se dusím
tvou prázdnotou, jíž děsný led mne zmrazil, tvou podlostí, jež krásu s trůnu kácí, by břich byl syt, a raněn chvátám v asyl všech mudrců a zvěře – v resignaci.
Cookies on Poetry Cove