Ach, přestat v čas, jest pravé umění!
Já napsal to kdys, dnes to plně cítím,
skráň Apoll svěžím věnčí si jen kvítím,
když v zraku, v číši tryská nadšení!
Dlaň schromil bych, jež ve strun bouření
by v nový chtěla jít boj s vlnobitím
mé zmdlené duše, klidně s vlků vytím
číš slední prázdním, tu číš loučení!
Ne žebrat o soucit a o potlesk,
já stát chci hrdý klidně pod stožárem,
až s rachotem jej do vln srazí blesk.
A vzepnou-li se za mnou jedny ruce,
já vím, čí budou. – Proto žádný stesk,
číš pukla – snad jsem ťuk’ si příliš prudce.