Piniovou šišku z Apenin
přinesl jsem v penatů svých stín,
dlouho těsně uzavřená zcela
těžítkem na papírech mých dlela.
Náhle přišed domů v noční čas
vidím šišku otevřenou v ráz,
odchlípeny listy všecky byly
a za každým listem bod byl bílý.
Semínko jsem viděl. – Na tom dost!
Nezdolají léta budoucnost;
síla žití na povrch se dere,
rozchlípí i šišky krovky steré.
Suchá šiška – ! Kolik to let jest?
Chce žít znova, bujet, kypět, kvést,
otvírá své krovky do daleka...
símě v nich – to trpělivě čeká.
Srdce lidské! Oč jsi lepší v tom?
Malé semínko být může strom,
ať se každá struna tvá chví, leká...
Símě myšlenky – to tiše čeká.