Ulicemi povyk víří.
Dívka stojí na pranýři.
Sedrána a polonahá,
věru smrt juž na ni sahá.
Dole hlučný dav se tísní,
sleduje ji šklebnou písní.
Pokřikem a vysmíváním,
nadávkou a drsným láním.
Kmotr, tetka, malé dítě,
s úsudkem tu každý hbitě.
Tímto ruchem, touto vřavou
se skloněnou k ňadrům hlavou
básník zamyšlený kráčel.
Ku pranýři jak se stáčel,
soucitně zřel k nebi vzhůru,
vzdychnul: Klidně do azuru,
sestro, hleď v svém utrpení!
Umělcův los lepší není.
Nechť dav tleská nebo víří,
jak ty stojím na pranýři!