Ulicemi povyk víří,
dívka stojí na pranýři.
Sedraná a polonahá,
věru, smrt již na ni sahá.
Dole hlučný dav se tísní,
sleduje ji šklebnou písní,
pokřikem a vysmíváním,
nadávkou a hloupým láním.
Kmotra, strýc i malé dítě,
s úsudkem tu každý hbitě.
Tímto ruchem, touto vřavou
se skloněnou k ňadrům hlavou
básník zamyšlený kráčel,
ku pranýři též se stáčel.
Soucitně zřel k nebi vzhůru,
vzdychnul: „Sestro, do azuru
klidně hleď v svém utrpení,
umělcův los lepší není!
Nechť dav tleská neb se víří,
já též stojím na pranýři.“