Jdou léta jako stíny podle stěny, ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny; je vyschlé tělo, ale duše živá se plna touhy v prázdný prostor dívá
a hledá, hledá neustále zemi, již dole skrývá mlha perutěmi. On pouze duch v myšlének kruh
se stále vpřádá, a jejich váda jen zní mu v sluch, a pod ním hluboko
lidstvo se rojí v tísni a boji, a nad ním vysoko ve mraku bůh!
On lká a pláče; ni malé ptáče neletí kolem, on hyne bolem,
ni motýl zbloudilý u jeho mohyly nestane na chvíli. Byť aspoň země
moh’ vidět rysy, ta ale temně v mlhu se mísí. By moh’ zřít lesy,
luhy a nivy, skalnaté tesy, moře pruh sivý! Tak ale pouze
vítr jen divý do kola pádí, kvílí a řádí, čelo mu chladí,
a jeho touze na výsměch struny bouřlivě ladí. By moh’ zřít hvězdy!
však ale tyto nebeské runy mnohem výš sjezdy zářivé drží;
mhou jest mu skryto mračivou strží, co tam se děje, kam let jich spěje
a co si pěje. Tu náhle v této nouzi, v této bídě, v prázdném vzduchu on cítil, jak mu cosi maličkého sedlo k uchu, a viděl cosi, jak niť bílou, pod ním z dáli
se táhlo vlákno, bože, pavouček to malý sed’ mu k uchu, v tichém ruchu pravil k němu,
pláčem už a naříkáním ztrápenému: „Tys řekl kdys: buď šedý hmyz, neustaň žít,
svou bílou nit dál soukej, přeď na starou zeď, – a já jsem tkal
a neustal, a proč, vím teď. Tvůj sluha jsem a jdu ti říci,
co dělá zem v hloubi se tmící, co lidstvo dělá! S horkého čela
setru ti pot a slz brod s tváře ti smyju, já s tebou žiju,
znáš svého druha? Já jsem tvůj sluha! A pohnut Twardowski děl k němu tiše, jemně: „„Dík tobě, věrné srdce, rci, co dělá země?““
„Ach, pane, milý pane, zle je dole, tam rudou krví smáčejí se pole, teď lidstvo celé na kříž vbito jesti, v prach zašlapáno jeho celé štěstí;
ta pouta, ty pruty, pane, jsou skuty, od něho sobě. Buď rád, že nezříš, co tam se děje,
vše hyne v mdlobě a celý svět je kmet mdlý, vysílený tíhou běd i let;
ó pane, zle je! Jak posud vládne, kdo má štěstí, jak posud lstí a větší pěstí, a každý šidí ubožáky,
jak zimou skřehlé, holé ptáky. Co zvaly lidskostí, jméno jest, co zvaly vroucností,
pouhá lest, co zvaly láskou, pouhou je maskou! Ach, pane, žíti
tomu, kdo cítí, ó věř mi, velký, zoufalý je trest. Věř, byl bych rád byl k tobě vzlétl, pane, tisíckrát,
bych dal ti zprávu o světa stavu; však bez síly jsem vždy zas k zemi pad’. Jen dobré věci
chtěl jsem ti vždycky zvěstovat v tuše, že přeci celý rod lidský
pozná svůj cíl. Leč klam to byl! Já dlouho čekal, niť svou před’,
po zdi své těkal, dál niť ved’, až byla dlouhá, jak zde tvá touha;
často však rázem vítr se vzpjal, nitku mou strh’ a v propast vrh’
chudáka na zem; já před’ však dál, já neustal. A znova zase
soukal jsem nitě, dlouhé ty sítě, po jejichž vlase k tobě jsem let’.
Často se vplet’ pták v moje nitě, strhal je hbitě a já kles’ zpět.
Jednou též kdys byl jsem již vysoko ztracený ve vzduchu, jež kolem bez ruchu
daleko, hluboko vlny své valí, a země rys, ten byl tak malý;
náhle tu vstříc cos velké kouli rovno se choulí opjato provazy,
a dole lodička třásla se maličká v prostoru bez hrází, a lidská líc
dolů se dívala v mlhavou pláň, a lidská dlaň strhla mé nitky zas;
do dálky kývala, já slyšel hlas: ,Hle, v tuto výš, kam pavouk zabloudil!‘
A já pad’ zas v bezdnou tu sráz, ten hlas mne odsoudil, já pad’ zas níž.
Nazpět v svou chýš zase jsem slet’, dál niť svou před’, až byla dlouhá,
jak zde tvá touha. Leč, jak jsem řekl, nechtěj, nechtěj na zem, ten pobyt dole nebyl by ti sladký, to bahno jest – v něm člověk plazem;
teď ale odpusť mi, juž musím zpátky, však v lepší čas já přijdu zas.“ A slez’ mu zvolna, opatrně po rameně,
po niti své pak soukal se zas dolů tak zvolna, jak stín táhne se po stěně, a Twardowski zřel za ním srdce v bolu, juž menší, menší
a nitka tenší, juž jako bod v té mlhy brod, juž se tam ztrácel,
zmizel juž tam. Twardowski myslil, že juž vykrvácel, obracel oči světa ku stranám a začal k bohu úpěti
tou modlitbou, již z paměti kdys učila ho jeho matka, a jejíž vzpomínka vždy sladká. Pak ale vybuch’ v síle vášně náhle,
on cítil v sobě světy neobsáhlé, on cítil, že je lidstva duší, jež trpí a tuší, jež úpí a strádá,
ve mlhách bádá; on cítil, že je stráží, do které stále vráží vše dýky a střely!
Ve hymnus vřelý na rty mu sletlo, co lidstvo hnětlo, zástupy pěly
v té jeho písni, duchové v tísni se potáceli, a mučenníci
s plamennou lící tam krváceli: „„Ó Pane, proč jsi v prohlubinu hodil tu kouli světa, náhodě když pouze
tam přenecháváš, když se člověk zrodil, by za podíl mu neštěstí a nouze? Nač toto nebe, když nemůž’ sebe
spasiti sám? Vydal’s jej tmám, jak smeť je, kterou žene vichr u vesmíru! Tys nebe sklenul nad ním, ohvězděnou lýru,
ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru! Ó Pane, nač do srdcí dal’s nám lvice, jež dřímají tam dlouhá, dlouhá léta a pak se vzbudí, zařvou sápajíce
se na strom štěstí, když nám nejlíp zkvétá? Nač vztek ten divoký, vražditi proroky, zášť míti na ty,
jichž plamen vzňatý plá nocí, aby svítil lidstvu u vesmíru? Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru, ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!
Ó Pane, byl jsi velký ve svém díle, tě chválí vody, větry, mraky, moře, však člověka když stvořil’s, slabá chvíle tě přepadla, neb s ním jsi stvořil hoře,
tvůj sedmý den jest nesplněn, tvá musí slova svět stvořit znova,
by lidský duch moh’ vládnout u vesmíru. Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru, ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!““ Jdou léta jako stíny podle stěny,
ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny, je vyschlé tělo, ale duše živá se plna touhy v prázdný prostor dívá a neustále svoji hymnu zpívá,
lká, prosí. V tom cosi ve známém ruchu sedá mu k uchu.
Pavouček šedý s nitkou se blíží, k němu se níží. „Ó pane můj, pane bledý,
nyní zajásej, mdlobu svou střásej, lidstvo juž vstává! Vichřice dravá
letí to světem divokým letem. Juž je tu vesna! Vše vstalo ze sna!
Drtí se okovy, žalář se boří a člověk poznovy ve světla zoři
rodí se, tvoří! Myšlénka vévodí nad duchů světem, něhou svou lahodí,
silou svou přesvědčí, spasí svým květem! Ty se ptáš po meči? Není ho víc,
a člověk polobůh, povznáší, jasný duch, k světlu svou líc!“ A divě Twardowski tu zajásal
a jeho výkřik rájem otřásal: „„Slyšíš mne, Pane? Dopřej, ať skane mé tělo k míru.
Mám v tebe víru. Ve lidstva blahu, ve lepší zoři ať nejsem jediný,
jenž se tu moří. Sraziž mne v hlubiny, skončiž s mým životem! Dej duši vláhu
nebeských sadů tvých, ať vrahů řev a smích přehluší jásotem! Pro lidstva slzy, které tekly věky,
pro výkřik první mojí oběti, pro lásku Krista, pro Marie vděky, pro píseň, kterou umím z paměti již slyšel jsem na onom dvorku malém,
již nosím v srdci v utrpení stálém, pro matky pláč, která mne porodila, pro otce, jehož vrh’ jsem v neštěstí, pro kalich, jejž má nešťastná vlasť pila,
mé skončiž bolesti! Nuž, sprchni v let jak svadlý květ, měj mír a klid,
máš spasen být! A Twardowski kles’ k zemi roven květu třísni. On má juž mír – ty ale v boj jdeš, písni!
Cookies on Poetry Cove