XII.

A přec u tebe zas již na kolenou má píseň leží, svatá paní moje; vím, v srdci tvém jsou slitování zdroje, byť světicí, ty zůstala jsi ženou!

A této ženě vyznávám svou pýchu, k té ženě volám z hlubin svojí nudy, jí vyznávám své zápasy a bludy, ji zapřísahám, k ní se modlím v tichu;

neb velikého co kdy chvělo světem, vždy nejdřív prošlo svatým srdcem ženy, vždy její slzou nabylo své ceny a vzrostlo jejím posvěceno retem.

Sám Bůh v tom srdci našel dosti místa a nezdráhal se ženu matkou zváti, a chce-li světu genia Bůh dáti, pro jeho skráň hned ňadra ženy chystá.

A proto, ženo, neutrhuj dlaně, když její hedbáv tajemný a milý jak leknínu list v unavení chvíli má schladit plamen rozpálené skráně!

A neodvracej v pohrdání oči, jak jelen štvaný když k nim duch se řítí, když nový vzlet chce z jejich zdrojů píti, než lovec, život, ze zálohy skočí.

Ty ani nevíš, často pod tou skrání, již ňader tvojich vlny kolébají, že Eumenidy píseň pomsty tkají, že Prometheus krkavci se brání.

Ty ani nevíš, když tvá kadeř vrhá svůj zlatý proud kol planoucího čela, že jeho tmou Kentaurů honba hřměla, že Joel nebo Mojžiš skráň tu trhá!

O přej mu onu sladkou chvíli něhy! Teď zapomeň, že Dalila spí v tobě! na jeho srdce vlož své ruce obě, než vzkypí vzdor a strhá jeho břehy!

Než povstane sám rostoucí a děsný, než setřese tvou kadeř laškující, skryj v její proud ty světy dřímající a jako mlhou zírej jeho ve sny!

Tak nad vodami chaosu, jenž dřímal, duch boží spěl jak holubice svatá, pod jeho zrakem hmota v zákon spjatá, a tiše spal, jenž burácel a hřímal!

A sám a volně v lad se pojil tiše a stal se světem veleby a krásy... Ó ženo! spusť jen balsamické vlasy, skloň tmavý zrak, jenž kouzlem lásky dýše!

Buď rosnou vláhou, jíž v čin tucha vzrůstá! Buď květinou, jež vydá každou vůni! Buď jara paprskem, v němž květ se sluní! Buď ženou jen – a neodvracej ústa!