On, jenž Maurů děs a postrach,
on, jenž Hispanie lesk,
on, jenž nikdy nepřemožen,
on, jenž ve všech bitvách blesk,
Campeador, dobrý Cid,
vlasti naší pevný štít,
zrcadlo všech vejvodů,
mstitel všechněch podvodů,
ve Toledských Cortes stál,
kde mu dobrý čacký Alfons
meče všecky odevzdal
z rukou hrabat, vynadívat
na ně nemoh se a prál:
„Odkud zástavy vy drahé?
u koho jste vzácné zbraně?
Zlatem, penězi a stříbrem
nekupné, leč v moje dlaně
přešlé potem bojů zlým,
králem Marokka, já vím,
z Valencie oblehané
přišly jste, Tizono moje,
již on v tuhé nosil boje,
získal já jsem, ví to nebe,
Colado, já dostal tebe
od hraběte z Barcelony,
ochotně mi tebe dal,
Kastelly když Briandské já
v boji vítězném mu vzal.
K podlosti já nesnížil vás,
jen za svatou víru Krista,
snahou mojí z krve Maurů
pohana vám byla jistá.
Hrabatům já, zeťům svojím,
klenot vzácný, dal jsem vás;
zrezavěly jste, ó běda!
vinou jejich na pospas,
hanbě propadly jste oba,
v rukou jich jak sprzněné,
v nádheru jen sloužily jste,
hladovíce bezcenné.
Volny teď jste z oněch dlaní,
kde jste dlely v zajetí,
Cid vás drží, líp vás uctí
v nových řeží objetí!“
Pravil Pedra Bermudeza,
Alvara též zavolal,
pokud budou trvat Cortes,
k uschování jim je dal.