Již všecko řek’ jsi světu, milý brachu,
vzruch mládí, jara puk i lásky plání,
sny hrdé krásy, děs i záchvěv strachu,
boj o skývu i mozol v hrubé dlani;
tu dumnou elegii našich plání,
pouť genia, jenž smýká křídla v prachu,
vzlet andělský do safíru a nachu,
teď ztichni! – Dlouhé nudí umírání.
Háv měnil’s i svůj tanec podle střihu
ať doby již či vyvolené látky,
svým rhytmem trojí naplnil jsi knihu.
Tož ztichni! Slední žampaňského zátka
již buchla k stropu, zadními, hle, vrátky
se šourá Smrt – jak ty, vše béře zkrátka.