Smutno, teskno v širém kraji; nad obzor se nezvedají ani střecha, ni štít domů, v koutě louky šumí pouze,
ku kalné se chýlíc strouze, kytka starých stromů. Do daleka, do daleka odsud znavený zrak těká
přes pláň k stěně skalných lomů, a v sluch jako sladké dumy pěje, šeptá, hučí, šumí kytka starých stromů.
Pták se tady nezastaví, nespustí svůj nápěv lkavý, nebo nemá komu, jako na přírody hrobě
šumí tady pouze tobě kytka starých stromů. Kdo je sázel? Toho hlava od starostí všech je zdráva,
a jen pozdrav tomu dýchá, kdo jde tady kolem se svým zármutkem a bolem, kytka starých stromů.
Viděti je lze už zdáli, ony první v prach se halí v bouři, dešti, hromu a na čistém nebi zase
krajkou ostrou prohybá se kytka starých stromů. K nim jen v parné senoseči, když plá slunce úpal větší,
sekáč jako domů s obědem svým skromným spěje, v zvon vzdálený co mu pěje kytka starých stromů.
V podjeseně chvíli dumné ovčák v jejich klenbě šumné s psem na cestě domů stane, z krátké dýmky kouří,
co se nad ním šerem chmouří kytka starých stromů. V listopadu když se leje, zaměří k nim chodec kleje
deště na pohromu, přes půl dráhy krok že šine, hádá, když mu z dálky kyne kytka starých stromů.
Čím to, že mi nalehavě v jizbě prosté, v ulic vřavě, v klenbách starých dómů, v tichu noci, v denním ruchu
v sluch zní jako píseň duchů kytka starých stromů? Čím to, že to cítím sladce tajemně jak ve pohádce,
když jde dítě domů, jakby se to spalo v zemi, kdyby hrála v sen mi němý kytka starých stromů!
Cookies on Poetry Cove