V den mlhavý kdys u Bystré lán rodný sedlák oral; na staré hruše uschlou snět v tom starý havran slet’
a lidskou řečí zakrákoral: „Ty v potu tváře nadarmo zde kypříš svoji hrudu, a darmo budeš síti též,
neb nikdy nebudeš plod sklízet, věř mi, svého trudu!“ Po ptáku sedlák bičem šleh’, leč ten se drzý nehnul,
zrak – rudý jas a chrapot hlas. Pak zmizel v jeden ráz, když sedlák pro kámen se sehnul. Šel domů sedlák poděšen,
v tom s nebes hloubi náhle červánek vznítil kalný vzduch a v dáli rudý pruh, jak v krev by nořil brázdy táhlé.
A v noci vzplály blankytem dva dlouhé pruhy rudé, se třásly v dálce mlhavé jak meče krvavé.
To jen sám Bůh ví, co to bude! A sotva vzešlo osení, sedlák se vidlí chopil, šel na pány a nastal soud,
a brzy krve proud ty rodné lány kolem stopil. A nežli v klasy metalo to obilíčko boží,
pan hrabě Vilém z Kolovrat se s vojskem na vsi krad’. Zda sedlák nyní vidle složí? A nežli klasy dozrály,
již konec byl té řeži, a kde byl ve vsi jaký muž, na stromě visel juž, ba stačily již k tomu stěží.
Pak věšeli je na trámy u stodol, kolen, stájí, a v polích v slunce úpalu to zrálo pomalu –
však mrtvo bylo v celém kraji. Uzrálo v posled obilí, leč kdo je sklidí asi? Pár dětí, které zmořil hlad?
Žen slabých zástup snad, jež zármutkem si rvaly vlasy? Pak přišly bouře. Celé dny jen s oblohy se lilo.
Co kdys u Bystré sedlák sel, to nikdo nesklízel, to zrostlo, hnilo, shnilo. Nad klasů bahno havran slét’
a děsně zakrákoral: měl radost z věštby své, neb klet, co stojí boží svět, je lán, jejž český sedlák oral.
Cookies on Poetry Cove