Je věru těžko někdy, zapomenout... a bezděky přes času vír a shon, přes všedních, nových událostí vřavu se stará křivda v duši hlásí zas,
a křičí jako živa, jako včera by teprv stala se... Zde příklady: My v staroměstské byli radnici při jakés komissí. Šlo k večeru
a do délky se táhla porada. Než protokoll byl sepsán, k oknům blíž jsme přistoupili prastarého sálu, a zřeli dolů tmavé na náměstí,
kde málo lamp jen spoře blýskalo. „Snad odsud dívali se na popravu,“ děl soudruh ke mně s hořkou ironií, v hloub ukazuje, Marianský sloup
kde matným zlatem blýskal... „Lešení, to stálo tam a věnec vzácných paní zřel odsud klidně mezi třeskem bubnů, jak starý Kaplíř kleká ku špalku,
jak meč se zablesk, jako lesklý had, na šíji jeho. Těžko zapomenout! Přec nelze vyrvat z mysle budovy a místo, kde se staly také věci...“
Já vzdychl jen a nechtěl myslit dál... Po měsících, máj opět k zemi kles, my ve spanilé noci měsíčné jsme přes most šli. Jak bájná pohádka
po obou březích Praha rozseta, sta světel na Letné a sta jich v řece se zhlíželo a hrálo v odlesku, a řeka šuměla jak stará báj,
a věže, dómy, řada budov kol jak vzdušné sny se v hvězdách ztrácely: Tu staroměstská věž jak minulost před námi stála. Tiše pravil druh:
„Na této straně, jak jdem po mostě, šest viselo hlav v koších železných v plen ptákům nebes. Dlouho černá krev s nich dolů stékala a vítr hrál
si s jejich vlasem, žloutly, sbělely, a příšerně dál cenily se v hloub nad chodců davy. Zde jich bylo šest, na druhé opět šest – a jaké hlavy!
Tu Kaplíř, Budovec a Jesenský, tam jiní zas. – Dost možná, chybili, však viseli zde dlouho. Lze tu věž nám vyrvat z mysle jak to náměstí?“ –
Já vzdych jen a myslit nechtěl dál. Jeť věru někdy těžko zapomenout...
Cookies on Poetry Cove