Pohostinný klášter jednou přijal
mne v svou starou, zasmušilou zeď,
pod okénkem záhon resed, fijal,
kosatců a hyacintů změť.
Missál tu, pln starých initial,
děl k mé obraznosti: Leť!
A juž letla k nivám Italie
přes hor temena a ladný svah;
upomínka křídlem v skráň mi bije
a já za ní roztoužený táh’;
duší hrají staré melodie,
líbám svaté země práh.
Tentýž klášter, jak zde. Jednou z rána
v mřížích jeho okénka jsem stál,
divou touhou duše byla zdrána,
v srdci bouřil nezkojený žal.
Klášter ten slul Fonte Avellana,
na zdi starý nápis plál.
A já v duchu poutníka jsem viděl,
vyhnance a pěvce zároveň,
hněvem vřel, teď stejně nenáviděl,
jak dřív lásky zažeh’ pochodeň!
V ráz já za svůj malý bol se styděl,
patře v jeho skutků žeň.
Zde stál Dante! – A já cítil křídla
se v mé duši slabé vznášeti,
oheň proudil v krvi, která stydla...
obraz ten v mé zůstal paměti.
Kde duch mřel, jenž u krásy stál zřídla,
i ty, srdce, můžeš trpěti!
Po letech ta upomínka smavá
letla za mnou z jihu na sever;
tak Bůh vždycky v žal nám úkoj dává,
po bouři se vrací svatvečer.
Srdce! v bolesti je tvoje sláva –
ale těchu každou ber!