Bez jmen slavných glorioly, v této chvíli večerní Elysia jdeme poli my dvě duše moderní,
neznámí všem, ale v nás lidstva zpívá tajný hlas, tiskneme se k sobě úže, a ty upomínek růže
bílé ty i zkrvavělé, na mých prsou, na tvém čele kvetou zas! Bez jmen slavných glorioly,
dobré děl’s to, příteli! vše, co tísní a co bolí, zkusit víc jsme museli. Pamatuješ na ten čas,
lásky hlas když svedl nás? První obejmutí muže! Upomínek bílé růže, i ty tvoje temně rudé
vidím, kam jen hnu se všude, kvetou zas! Parků starých pusté stezky, v slavnostním svém mlčení
slyšely vše naše stesky, zvuky, vzlety, nadšení! Příroda, to moře kras, slávou zahrnula nás,
sama vystlala nám lůže a ty upomínek růže, moje rudé, tvoje bílé, v nezdolné své staré síle
kvetou zas! Parků starých pusté stezky, svadlý jasmínu ten květ, v písek vryté arabesky...
a ty klepy starých tet, závisti hlod, záští ráz, jak vše otrávilo nás! Mezi stromy lásky bůže,
smálo se – však naše růže, rudé tvoje, bílé moje, přes vše překážky a boje kvetou zas!
A tvá jizba ve zášeří denně plna květin mých, tam se milovalo, v keři pod oknem i ptáček ztich.
Nevnik škleb tam, zloby hlas... Všecko z nás je a je v nás... Před sofou medvědí kůže... Na tvé šíji rudé růže
polibků mých, ó ta něha výská, tryská, žehá, šlehá... kvetou zas! Ach, tam sladkém ve zášeří,
to byl život jediný! Chvil těch osud málo měří, nepřidá ni vteřiny. Láska k žatvě zralý klas,
tvojí dýkou sklána v ráz, přešla v jiný svět a nuže! upomínek sladké růže, tvoje rudé, moje bílé,
ve původní svojí síle kvetou zas!
Cookies on Poetry Cove