Jak viděl bych to. Kohout zakokrhal
a Petr vyšel ven a hořce plakal,
ten ostrý zvuk mu divně srdce trhal
a z venčí šer jej od ohně pryč lákal.
Ach, nezřít vinu, nezřít hanbu svoji!
Proč vinník vždy se v místo skutku dívá?
Co prchaje tam chce v myšlének boji?
Jest jinde – daleko – leč kohout zpívá.
Tak do srdcí nám položil’s, ó Pane,
divného ptáka, hlas našeho nitra,
nás lepší vždy, ať stane se, co stane,
on hlasně pěje jak polnice jitra.
A dobře tobě rozumíme, Petře.
Pryč! – Daleko! – Leč kohout stále zpívá,
až ruka mdlá horoucí slzu setře...
však v tom juž Bůh se v naše srdce dívá.