Zašel sobě do kostela.
Klenba chrámu šerem stmělá
nad ním čněla
jak strop velké mohyly.
Do zadu sed a k své skráni
pušku sklání,
duši v moři zadumání
nechal tonout na chvíli.
Polosvětlem tím
kadidla táh dým.
Viděl celou mladost svoji,
druhy, družky v hlučném roji,
ve závoji
tu, již zvát svou ženou chtěl;
z chrámu průvod, ples a kytky,
vady, bitky,
vnady žen a divé pitky,
znova hynul, chřad’ a mřel.
Pološerem tím
táhlo vše jak dým.
K modlitbě chtěl sepjat dlaně,
chtěl se vzchopit odhodlaně,
ale maně
prstem stisknul kohoutek,
temná rána chrámem zněla...
Osiřelá
v ní se duše, motýl, schvěla
v říši míru nazpátek.
Klenbou šerem tím
táh jen z pušky dým.