Minervy kněžko, nechoď v chrám,
bohyně zrádu strojí tam,
pln stínu, děsu každý kout,
ký taj tam toužíš proniknout?
Noc plna hrůzy, těžká jest,
jsou dračí oči plameny hvězd;
Minervy, vzpomeň, co hostí štít,
i ve dne před ním dlužno zrak skrýt!
Had svíjí se v koutě, vlhká zeď
se hýbá jak rty v odpověď,
mech slizký na stupních – v něm krev
pobitých junů, rdoušených děv.
Minervy kněžko, na dnu měj dost,
chrám patří v noci stínům jak hvozd,
ty’s dítě světla, písně a strun,
nejeden pro tebe zapláče jun!
Darmo zněl vlídný, výstražný hlas,
nestopen v mraku luny mdlý jas,
chodbami vůně mdlá myrt vlá,
stíny a plísní kněžka v chrám šla.
Viděla?... Sotva se Hélios vznes,
pověst jde krajem, hrůza a děs,
lid, který vnik’ v šer svatyně v chvat,
zřel proti sobě dvě sochy stát...