Zašel sobě do kostela,
klenba chrámu šerem stmělá
nad ním čněla
jak strop velké mohyly –
do zadu sed’ a k své skráni
pušku sklání,
duši v moři zadumání
nechal těkat na chvíli.
Polosvětlem tím
kadidla táh’ dým.
Viděl celou mladost svoji,
druhy, družky v hlučném roji,
ve závoji
tu, již ženou svou zvát chtěl;
z chrámu průvod, ples a kytky –
hádky, bitky,
vnady žen a divé pitky,
v objetí jichž bídně mřel –
Polosněním tím
táhlo vše jak dým.
K modlitbě chtěl sepnout dlaně,
chtěl se vzchopit odhodlaně,
ale maně
prstem stisknul kohoutek.
Temná rána chrámem zněla
osamělá,
v ní se duše, motýl, schvěla
v říši míru nazpátek.
Chrámem šerem tím
táh’ jen z pušky dým.