Tiše, tiše... vždyť jdou sněhem drobné krůčky cherubů, stříbrnou tkáň rouch svých šlehem stelou mračnům v obrubu.
Měsíc s vysoka se dívá, zimních hvozdů tichý host, leskem vlídným kraji zpívá starou zvěst, v níž budoucnost.
Ano, lepší, měkčí, sladčí, člověk člověku kde brat, v života pouť, cestu hladčí břímě s ramen bude brát;
kde jen láska zákon bude největší a nejvyšší a kde v slední srdce chudé Kristus něhy pospíší.
Tak je ticho, tak je milo, třeba ostrý pálil mráz, až tluk srdce zarazilo: Vrať se, boží lásko, zas!
Každému z nás zroď se v hrudi, v paláci i ve srubu, zjitra svorně vše ať zbudí jeden jásot cherubů!
Všecky zvony vyzvánějí v svaté noci půlnoční, v duchu zřím, jak venku spějí sněhem lidé k půlnoční.
V chrámu oknech lesk a záře... I já s nimi chodil též... Dnes tu v jizbě samotáře sedím sám a svět mi lež.
Jen ty zvony, jen ty zvony sem se vtírají v můj sluch, vážné, slavné, snivé tóny, že se zrodil světu Bůh.
V nic, mé bláhové sny, spějte, ať jste sladkou illusí, však vy, zvony, vyzvánějte, v budoucnost zřím bez hrůzy!
Věřím – věřit musím tomu, tich zřím v času osudí, že se v děl a bitev hromu nový Ježíš probudí!
Že se opět k lidstvu skloní, jako s jeslí chud a sdrán, láskou že svět pozacloní, všemi vítán, milován!
Že ten lásky zákon splní, rosou něhy že vzplá svět, můj sen v hrobě hlas že zvlní: Chápat, chtít a rozumět!
A tak, zvony, zněte nocí ve sny snílků, v ples jich, v žal, pevně věřit, jest již mocí, v triumf zory zněte v dál!
Cookies on Poetry Cove