Na hrobech vítr v imortelách stená,
ve věncech stená z bezbarvého kvítí.
Kam hnu se, slyším do duše mi zníti
ten šept a ruch... To hudba bezejmenná!
Snad mrtví hovoří v tom listí suchém,
snad mluví k živým.. Nuže, poslouchám:
Ó chladno v hrobě, samota jak studí! –
Ne, dobře tady, zní to jiným ruchem,
jak uvyknou si oči jednou tmám,
jak přilehne ta hlína dobře k hrudi,
tu ani drahých pláč nás neprobudí...
Kdos kráčí kol...Jej nech, ať kráčí dál,
svým vzdechem snad i ten klid by nám vzal,
zaň život byl až příliš drahá cena.