Můj synu, hleď, vše přijde na vignetu,
co v láhvi, dnes kdo po tom by se ptal?
Jen hezky strakatá se líbí světu,
čím hruběj’ natěrač ji namazal,
tím plát a svítit bude dál a dál.
Tvá slova rozletí se vichrem do světa
a divem budeš dne i mody král:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Chyť perlící se mok, jejž skláníš k retu,
když mučí tebe krutý žízně pal,
vem tyglík s pomádou či cigaretu,
kup housle, zouvák, vývrtku či shawl,
ach, všady nejdřív přijde na obal.
I báseň, hvězdným jež se křídlem rozlétá,
čím v barvě mistr jásal, v tónech lkal:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Ba skoro nelze ani věřit květu,
jenž na jaře se v sadě rozesmál;
toť jara vigneta jen, myslíš, je tu,
však zatím u kamen bys dále stál,
zřel v plískanici, v sněhu i krup val.
A úsměv na tváři? Ó chyba prokletá!
Na udici tě dobrý přítel bral:
Dnes pravé umění je pravá vigneta.
Hleď v reklamy bys buben notně pral,
víc nechce ani svět, ta stará koketa;
jeť vignetou dnes i sám ideal
a pravé umění je pravá vigneta.