XI.

Jak náhle v šero mojí dílny teskné by v slunce paprsku sjel úsměv jara, v mé mysli všecko vlní se a hárá, v mé jizbě všecko plesá a se leskne.

A jako vítr za chmurou když chmuru před slunce vzchodem z dráhy jemu plaší, až ono samo prostorem se vznáší a v plné kráse stane na azuru:

Tak v dílně mé i v mysli mé ruch cizí, co zlomkem bylo, v celek teď se klene a staré sochy, dávno zapomněné, se zvedají, prach střásajíce s řízy.

A po zdech přelít’ slunce paprsk smavý, v tvář Sibylly se zabod’ jako střela, a tuším, že jí setřel vrásky s čela, snes’ úsměv rtům a záři stkal kol hlavy.

A nežli paprsk padnul v duši moji, juž slunce stálo na prahu mé dílny – ó paní má! já veliký a silný se třtinou chvěl ve citů sporném boji!

Zřím tebe v dveřích, zřít tě věčně budu... Jak anděl nebes v chatrč poustevníka tvůj soucitný zrak v tmavou sluj mou vniká, plá ohněm touhy a zas nyje v studu.

Tys přišla ke mně sama, nevolána; jak tebe vítat? Tonu ve úžasu! S mou radostí jde bázeň do zápasu a s láskou mou je svatá úcta stkána!

Ó stůj tam věčně na té jizby prahu jak nebes zjev, jak fantom ráje ve snu, mně snášej v ducha sílu, v srdce vesnu a s úsměvem svým na moji sviť dráhu!

Ó stůj tam věčně! – Ale marné přání! Pojď raděj dál v ten zástup trosek pestrý; ty Sibylly zde, víš, jsou tvoje sestry, ti andělé zde říkají ti: „Paní!“

Ti proroci zde s úctou kloní hlavu; v mé hlavě stanou myšlenky v svém proudu, bůh k vůli tobě ustane v svém „soudu“ a „Svatý, Svatý!“ stichne v světců davu.

Pojď! Smím ti klesnout k nohoum? Smím tvé ruky se dotknouti? smím věřit nyní sobě? Pojď, pozoruj, co vytvořil jsem tobě, i nápis čti a pozoruj mé muky!

„To neví nikdo, co to krve stojí!“ Jest dokonáno, Kristus sňat jest s kříže. Ty chvěješ se a zdráháš? Pojď jen blíže! Či nevíš sama, co to krve stojí?

Jest dokonáno! Viz ty tiché tahy, to mrtvé oko... hlava klesla dolů; – rci sama, zda můž’ většího být bolu, než vrýt svůj život, naděje sen blahý,

svou všecku víru, svoje celé bytí, svou děsnou lásku k tobě v tahy Krista? Však dokonáno! Oběť má jest čistá, já zapomněl juž, jak mé srdce cítí!

Juž drahou ruku svou mi podej směle! S tou sochou vezmi moje odříkání, v mém srdci, věř to, zhaslo vášně plání, a dumy nebude juž na mém čele.

Mé lásky fenix vlastním stráven palem se na přátelství změnil labuť bílou, té důvěřuj! buď labuti té vílou, když nad svým hrobem rozpěje se žalem!

Mír netušený vládne v duši mojí; dál v odříkání půjdu zamyšlený a budu čísti v tazích každé ženy: „To neví nikdo, co to krve stojí!“