Fantómy, bubliny
z mé duše hlubiny,
která se vlní jak moře,
rostou a stoupají,
chvíli se houpají,
rozumu než kmitne zoře.
Duhami zahrají,
rosou pak roztají,
zbude vždy po nich jen hoře.
Však z duše hlubiny,
fantómy, bubliny
nové se zrodí jak moře.
Co s nimi dělati?
Nechat je roztáti,
na vlastní dívat se hoře?
Nechat je zapláti,
v píseň je vetkati
v paprsků měnivé moře?
Stržen v jich objetí
nemohu věděti,
mé zda jen tlumočí hoře;
možná dost, svojí hrou
všeho že odlesk jsou,
lidstva snů nezměrné moře!