Zřel jsem ondy na vinici
– říjen byl –
lidi víno trhající,
lisující
ze všech sil.
Ráno střelou slunce ještě
hrozen raněn plál,
v toku krvavého deště
večer v kádi tál;
a přec plál,
mně se zdálo, sešlapaný tento hrozen že se smál.
Pomyslil jsem, oč jsem více,
plachý host,
druhů-hroznů v statisíce,
do směsice
planý skvost
vržen, sšlapán, v lisu ztracen,
abych mohl vzplát,
v lidstva číši světlu vrácen
diamanty hrát,
věčně plát; –
vím, že, hrozen sešlapaný, dál se budu vděčně smát!