Noho mdlá, noho mdlá,
kudy’s šla?
Srázy skal a břehy moře,
všady s tebou spělo hoře,
cizí, neznámá moc zlá.
Obzory! Obzory!
Za hory
dál to láká, dál to nutí,
srdce plné vzdorných hnutí,
srdce plné pokory.
Nebe, zem! Čím tu jsem?
Motýlem!
Z kukly vzlét’ jsem, těkám chvíli,
barvami a světlem zpilý,
do kola mi všecko snem!
Moře krás! Zajdu zas,
kam jen as?
Kéž jsem kosmu na divadle
aspoň kvítko s štěpu spadlé,
aspoň udupaný klas!