Přemítám, co dlouhou poutí
žitím, Pane, jsi mi dal,
Vetchý vrak jsem, jenž se hroutí,
třtina, jež se větrem kroutí,
celý život – žal.
V skutku celý? – Nevím sám,
promiň, o tom přemítám.
V mládí plálo vše a hrálo,
byl to všední, krátký sen,
k lásce srdce zdlouha zrálo,
a když přišla, pak se bálo
uvěřiti jen.
Byla u mne? – Nevím sám,
promiň, o tom přemítám.
Velké snahy, malé skutky,
hojné city, slabý vzruch,
nepřátel roj, divé půtky,
života až vratké sutky
převrátil zlý duch.
Převrátil je? – Nevím sám,
promiň, o tom přemítám.
Malý ještě zbytek písku
zvolna splývá – kyne čas,
já se šourám a Smrt v trysku
jede za mnou, již je v blízku,
stačí jeden ráz.
Klesnu brzy? – Nevím sám,
promiň, o tom přemítám.
Však i v tomto přemítání
paprsk jasní tmavý žel:
já měl všecko plnou dlaní,
žel, jen užit v plném plání
jsem to neuměl.
Tu jen bolest cítím sám,
promiň, to když přemítám!