Těcho, bílá holubice
z Noemovy archy kdys
vzlétla’s, plachá putovnice,
Araratu vlys
kde se zvedal z vody valu
jako příkrá věž, –
z mojí bídy, z mého žalu
výš se vznésti spěš!
Vrať se pak a podej zprávu,
co zříš v světě kolem kol?
„Přírody jen starou slávu,
lidstva starý bol!
Stejné je to z tvojí hrudi
jako z archy tam,
pohled kolem stejně trudí,
vstříc jen letím tmám!
Těcho, bílá holubice,
vrať se v moje srdce, vrať!
Nechť tvá zpráva smuší líce,
vodstva šírá hlať
nechť se mračí bouří stálou
až ku výši hvězd,
jedno! Viď, že neseš malou
smíru ratolest?