Tak vidím jasně: Můj smutku,
my půjdem stále spolu,
ty na chvilku jen se vzdálíš,
než utrhnu květ si v dolu.
A sotva jej přitisknu k retu,
zas budeš již u mne stát,
na květinu dýchneš jak v letu,
a uvidím s čerstvého květu
list po listu opadat.
A zvyknu tomu, a tiše
půjdeme spolu – můj host,
mé druhé já ty budeš,
až pokyne Kdosi s výše
a řekne: Dost!