I seděli tak všichni pohromadě;
byl velký svátek a tu spolu jedli;
kýs táhnul smutek po dvanácti řadě
a mlčeli a hlav svých nepozvedli.
Jan pouze blíž se tulil k Mistru svému
a jak on lámal chleb a vzhůru zvedal,
zřel s divným očí zanícením k němu,
jak v ticho všech by odpověď si hledal.
A seděli tak dlouho, dlouho spolu,
a mlčeli – však ticho více poví,
než vysloviti podaří se bolu
jen plachými a smrtelnými slovy.
A vstali pak, a jako v rozloučení
když tváří svou se dotknul jejich líce,
Jidášův měšec v mincí zachřestění
než ticho jejich řekl mnohem více –