Z žití, z bídy hnětu
výš ku Pánu světů
pohleď, sluncí moře
z tmy vyvolal tvoře
zástupy a davy,
světlo i stín tmavý.
V jeho „Budiž!“ náhle
nebe neobsáhlé
zniklo i zem valná,
aby bázeň kalná
vesmír neobjala,
země světla vstala,
ustoupil stín tmavý.
Nebe na své výši
s díkem tu zvěst slyší,
jak on v mraku strži
světů sloupy drží,
světlo výše davy
nad každý stín tmavý.
Mně též jiskrou světla
z něho síla vzlétla,
v jitro noci změní
lidu utrpení,
aby tento v trudu
řek’, živ v tobě budu,
Tys můj asyl pravý,
nechť kolem stín tmavý.