„Dost viděl jsem, ó strašlivý ty Bože,
co kletbou strašnou od ledovců pólu
jsem poháněn pro vinu na Tvém synu,
kdy ku Golgotě spočinout chtěl cestou
u dveří mých a já ho drze odkop’,
dost viděl jsem a všecko, co jsem viděl,
je trestem, uznáš sám to – příliš krutým.
Zda vidíš cestu mou, jak já ji vidím?
Skrz města plna lebek, plna kostí,
po stopách caesarů a džingischánů,
skrz písky pouště a skrz pouště točen,
přes popraviště vše a quemadera,
od žalářů a starých hladomoren
ku výšce šibenic a dýmem hranic –
dost viděl jsem, víc ani vidět nelze
nad to, co zde jsem viděl. Není bolest
jak bolest moje! Propusť sluhu svého!
Ty musíš propustit jej. Nelze na víc
již patřit děsu, úzkosti a hrůzy
a bezpráví a křivdy, pomsty, vzteku,
než zde jsem viděl, rozpoznal a zažil.
Můj národ sám jak celé lidstvo nesl
zlých útrap dost, však to, co zde se děje,
mně dodává; víc nelze vidět ani
a já již viděl dosti poutí věků.
Ó jediné se rozpomínám chvíle,
zda vzpomínáš si? Přinutil’s mne, Pane,
na Jerusaléma zřít děsný ztroskot,
když Tita legie se rozvlnily
po ulicích, v den, kdy chrám Hospodinův
vzplál pochodní! Já tenkrát zchvácen klesl,
však anděl Tvůj mi tenkrát šeptnul v ucho:
„Již větší neuvidí hrůzy v světě
tvé duše zřítelnice.“ – Lhal Tvůj anděl,
teď zřel jsem víc, tož volám, již mne propusť,
má vina jest již víc než odpykána!“