V tom na orloji věků
u čísla tisíc šest set dvacet jeden
se zastavila rafij v listopadu,
kdy octnul se na prahu české země.
Ne poprve, již prošel těmi hvozdy
na pomezí, ne poprv bloudil krajem,
ne poprv prošel městem Libušiným,
se ztrácel v Gheta křivolaké spleti.
A brzy svědkem veliké byl bitvy
na Bílé Hoře, netrvalo dlouho,
pomáhal stěhovat se úprchlíkům,
již s knihou jeho otců na svých prsou
ku černým lesům táhli v žalném pláči.
On schoulen pod lešením na náměstí
stál staroměstském v strašlivý den soudu
a exekuce, upíraje k duze,
jež nad tragickým městem rozpjala se,
zrak strhaný, v třesk bubnů, stráží povel
a v hlasatele výkřiky, jenž jména
těch vyvolával, kdo šli klidně na smrt
a hrdě, s heroismem mučeníkův,
jež v cirku druhdy vídal – věky tomu!
To všecko viděl, srovnal v duchu, vážil,
až zchvácen děsem na Karlově mostě,
když octnul se v té chvíli, sťaté hlavy
co do železných košů vbité stráže
na věže staroměstské vztyčovaly,
on, Ahasver, syn prokletí a děsu,
kles’ na dlažbu a ruce rozpjal k nebi
a k nebi zaštkal, po němž černá mračna
se obrovskými hnala perutěmi,
jak sháněla by krkavců a kání
mrak na legie mrtvol rozptýlené
od Bílé Hory dál po širé zemi
ku poslednímu hodokvasu Smrti.