Když zazněl hlas, že mrtev velký Pan,
tu postrachem se zachvěla hloub země,
tu hrdý Olymp sklonil zpupné témě,
když s Zevem slední Satyr pochován.
Však nežli kříž vzplál u východních bran,
než z děsu vzkřísilo se lidské plémě,
již bohů velkých nesmrtelné sémě
v svět zpitý rozlilo se ze všech stran.
Žhne Apoll v slunci, stará Ceres kvílí
pod snopy klasů, v skalách Pan se směje
a z hroznů Dionys dští drahokamy.
A žijí fauni, dryady a víly,
jsou pouze sloky velké epopeje,
jíž posluchači jsme my lidé sami.