U bahnitých luk, v kterých smutně zhlíží se šedé nebe, na pokraji vod sám stojí, patří, jak se jeseň blíží, jak slunce v mhách se tratí, žlutý bod,
když na chvíli se strhne mraků clona, zří v blednoucí a mroucí jeho zář, ji sleduje, než za obzorem skoná, pták samotář.
On přilet’ s vesnou, rozmýšlí se nyní, zda čas juž letět v dálku za druhy, kraj prázdný po plesu se rovná síni a pouze vítr sviští přes luhy,
jak z rozladěných strun to časem zalká, jak smích to šlehne přes oblohy tvář, zlá bude, tuší, s podjesení válka, pták samotář.
Strom poslední svou zdobu na zem hází v penízkách drobných, jakby vykoupit se od zimy chtěl, z dálky jež se plazí, však tato dychne a juž přes pažit
v nic letí výkupné to větrem hnáno, jeť příroda teď smutný bankrotář. Ach, cítí to, zda vyčká ještě ráno pták samotář?
Teď zřídka pasák zdrží se tu ještě a málokdy juž oheň jeho plá, neb ráno clonou drobounkého deště jde hajný kolem, silhouetta mdlá;
pak hodiny jdou zvolna, podvečerem z vrb kotlin netopýr se zvedne, tmář. – Ó stesk a nudu cítí táhnout šerem pták samotář.
A stále na kraji vln dumá posud. Co vábí jej zde, vesna přešlá snad? Či neznámý jej v dáli leká osud, let prostorem, nad oceánem chvat?
Je stár juž, líný, v povzlet omrzelý... ach, nedodržel máj, co slíbil, lhář, jas jeho necítil jak chlad teď ztmělý pták samotář.
Ó jistě vidí zářící ta rána, pláň rosou zperlenou a svěží hvozd! Kdy zem plá do růžova zulíbána, kdy v zpěvu kukačka a kos a drozd!
Zří slunce výše stoupající v slávě jak oběť lásky nebes na oltář, – to všecko vidí v chladné, vlhké páře pták samotář.
Oráče povel a ruch skotu z líchy jak z žírných polí dolétly až sem, sekáčů hlahol pak a dívčí smíchy jak hrdliččiných smíchů ohlasem
a bičů svist a vozů skřipot slyší on zasmušilý v sítí noclehář, vše prožije jak ohlas cizích říší pták samotář.
Ó pěvče, který nad svou dobu skloněn, jí skorem cizí, vypelichán, stár, sofistů šklebem, nudou luzy honěn, sníš o mladosti, kouzlu zašlých jar:
Kdy k rozletu v kraj lepší zvedneš křídla, kdy zavřeš dum a vzpomínek svých snář? Co drží tě zde? – Tys u žití zřídla pták samotář!
Cookies on Poetry Cove