Jest blízko před vánoci. Doma sám
rok minulý v své paměti zas vážím,
oasu v jeho pustině se snažím
najíti darmo. Vše propadá tmám;
jak venku v duši. Kudy teď a kam?
Vše cesty zaváty jsou, všude vrážím
na skály netečnosti, mozku, pažím
zas nové boje kynou tu i tam.
Též jindy kynuly. Já přes ně hravě
se přehoup’, – něco chybí, křídla mládí
i zrak, jenž všecko nyní vidí tmavě.
Jen bílá ruka jednu strunu ladí,
však brzy klesá nachýlená k hlavě,
jež vzpomíná, s kým jsme se měli rádi!