„Narodil se Kristus pán, radujme se!“
z Broumovského slavně zní to monastýru,
na všech stráních kolem, v černém lese
plno sněhu jest a plno míru.
Lid se rozchází již do chat svých,
světla hasnou, tmou jen svítí sníh.
Tomáš opat roucho bohoslužby
s beder sňal, a nábožně se pokřižoval,
z chrámu vyšel, zrak pln svaté tužby
k nebi upřel, srp kde luny ploval
mdlý v beránků šedých závějích,
jakby tál v nich bílý, zemský sníh.
Náhle zachvěl se, neb z hloubi nebe
velká, rudá krví vlasatice šlehla,
dlouhým chvostem ztajíc kolem sebe
světlo luny, jako upír lehla
krvooký v les, na brázdy lich,
panenský a čistý kde plál sníh.
Opat pokřižoval se, a dvéře
chvatně za sebou přimk’ prosté cely svojí,
oknem bádal dlouho ztopen v šeře...
divný ten host klidně vždy tam stojí
jako věstec příštích časů zlých...
září rudou pod ním zkvítá sníh.
Opat zaspal to – přec usnul k ránu,
ale sedlák vrata záhy otvíraje
viděl krví rudou nebes bránu,
druhá vlasatice, metla z ráje,
první té se chvěla v paprscích
nad lesy, jež čistý halil sníh.
Co to bude? Co to jenom značí?
ptal se opat, sedlák stejně tak se ptal,
slunce, nebes oko zkrvácené v pláči
jakby nemohlo dnes cestou svojí dál,
a když přece jeho první lesk se zdvih’,
stopu krve nes’ ten čistý, bílý sníh...