Vzala své dítě, v divokém běhu
tisknouc je k ňadrům chvátala k břehu.
Mlhou kmit luny pruh bílý.–
V řece to sténá a kvílí!
Skočila v člun a veslem dva tepy –
do víru osud žene ji slepý,
dále a dále, k jakému cíli?
V řece to sténá a kvílí!
Temno a noc je do kola kolem,
vítr jen zahýká skálou a polem,
nikdo ji nevidí v hrozné té chvíli. –
V řece to sténá a kvílí!
Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem
vrhla je do vln ve vzlyku plachém;
Bůh jen sám viděl, jak šílí!
V řece to sténá a kvílí!
A teď se v dálku dívá a dívá,
co vlna ta zpívá, co s ní to splývá?
A sama se nad hrob dunící chýlí –
V řece to sténá a kvílí!