X.

Teď, každý když chce mluvit o umění, že v modě to jest, neb že jej to baví, ó jaký div, kdo umělec jest pravý, svůj sen i čin že halí do mlčení.

A při všem trudu já mám na tom dosti, když rozjímám, jak celý život dlouhý jsem obětoval plamenu své touhy, bych vyslovil, co duše moje hostí.

Že ve dne myslil a že bděl jsem v noci, bych na krystaly zhladil démantové, co v neurčité směsi myslí plove, že sám jsem pad’, bych látku svou moh’ zmoci.

Že stokrát umdlen znova jsem se vztyčil, šel o radu jsem v šero dávných časů, pro myšlenku svých ňader do zápasu, pro celek formy že jsem obsah zničil;

že neustal jsem v strádání a potu, že v slzách stál jsem lidstva u kolébky, že blesky vzňal jsem v koutech svojí lebky a neustal, až božství vniklo v hmotu.

A tento zápas Laokoonta s hady, ta svatá, děsná hrůza idealu, to chvění před cílem, ta propast žalů, ten pekel žár a severní ty chlady,

za tuto cenu koupit obdiv davu? Já zhrdám jím! Ta hračka pro mne není! Co trpěl jsem, já trpěl pro umění a mimo ně znát jinou nechci slávu.

Neb umění jest cílem samo sobě, neb umění jest nebeský chleb svatý, nad propastí tmy je to paprsk zlatý, strom života na člověčenstva hrobě;

neb umění, to edenská jest růže, byť lístky její trhal’s, věčně plná, jest démant, jehož záře světlovlná svit z tváře Boha převýšiti může;

jest duha, která v nekonečnost roste, jest blesk, jenž trhá tvrdých srdcí skálu, jest holubice, snítku idealu nesoucí v ústech v nevinnosti prosté;

jest Bůh, jenž praví: „Člověkem chci býti!“ Jest člověk, jenž dí: „Vyrovnám se Bohu!“ Jest vonný květ nad ostrým trnem hlohu, jest noc i den, jest věčnost a jest žití!

A toto vše, jež trvá věčné časy, mám dáti za to, stoletím co mijí? Nechť vlny přízně lidské výše bijí, já ještě výše hledím v slunce krásy.

Vždyť ona sama přišla v noci ke mně, já z dlaně její bral jsem nebes manu, teď jejím ohněm tráven hořím, planu, a v jejím oku malou jest mi země.

Ó kráso, dive, mysterium, sílo! Rci,zda tvůj paprsk, rosa tvá i vůně, co srdce má a po čem věčně stůně, se v lad a souzvuk v jejích tazích slilo?

Rci, zda jsi chtěla v lidské skrýt se tělo, bych v době nudy, v zápasu a mdlobě zas vzpjal se k činu, zas uvěřil sobě a pro tvé blesky obrnil si čelo?

Mne blaží to, já snadně věřím tomu, v tvé bytosti, o sladká moje paní, líp s krásou Bůh se v duši moji sklání než v žhoucím keři, na Sinai v hromu.

Teď jen v tvém oku po souhlasu bádám, jsem blaženým, když pouze kyneš hlavou, když usměješ se, opojen jsem slávou, vše k nohoum tvojim v svaté úctě skládám.

Ó buď mi věčně, věčně požehnána! Zřím na vlnách tě, světy u tvých nohou, tvé čelo, slunce, září nad oblohou, a z duh a hvězd je říza tvoje stkána!

Má královno, mé světlo, moje paní, má myšlénko! – ach, co bych víc měl říci? Má láska k tobě zuřivou je lvicí, má úcta však ji plachou činí laní.