My do hor vyjeli dřív nežli svítá;
od řeky, kterou lehkým váním hladil,
nám svěží vítr ospalou skráň chladil,
pod Cimonem šla stezka kamenitá.
Dík nebi, jízda byla dosti hbitá,
můj mezkář každým krokem oslu vsadil
v hřbet ránu holí, a pak zas jej vnadil:
„Ó mia – bella – cara – Margarita!“
Po letech vzpomínám si na to posud.
Zda nebyl tento mezkář jako osud,
jenž lichotí nám illusemi mládí?
A my jdem dál jak osel přeubohý,
a drsný pán, co přeludy nás vnadí,
juž těžkou hůl nám vrhá mezi nohy.