Ve plné sluneční záři
se orel zastavil,
zřel k zemi stopené v jasu,
jak temným bodem byl,
já pod ním s užaslou tváří –
a oba pili jsme krásu,
jíž zdroj se jezem rozperlil.
Mou duší vzpomínka táhla
na jakýs minulý stín,
jak orel v mém jasu tkvěla,
bod černý v zářný klín,
však vyslovit ji práhla
nadarmo duše, líp aby sjela,
zkad přišla, do hlubin.
Již orel v dálavě zmizel,
však dotěrný vzpomínky hlod
dál nad mým visí žitím
jak černý utkvělý bod,
jak orel v slunci, tu svízel,
že visí, posud cítím,
jak šlo by mi o život.