Vzpomínám opět: V zemi Tvé to bylo,
já s dumou svou a písní zašel k moři,
zřel, kterak vlny o skály se boří,
v ně slunce zlata plnou číš jak lilo.
V tom blízko na břehu cos hlaholilo,
to s mořem v souzvuk rhytmus zahovoří;
hle, tam se silhouetta kněze noří,
do větru nahlas četl Tvoje dílo.
Nel mezzo del camin di nostra vita,
já slyšel hlasně, moře v to hned vpadlo.
Ó dvojí hudbo, věčně v duši vrytá!
Po břehu chodil, čet, jak v bouři zvonů
mou duší jelo Tvojí písně rádlo
a s ním svět myšlének a snů a tonů.