I já se modlil ve kosmu chrámu
ku neznámému Bohu;
tonoucí chytá se sledního trámu,
zda více dělat mohu?
Mohu-li za to, co mněl jsem být trámem,
že pouhé stéblo jesti?
Co zbývá? Mlčky spokojit se s chrámem,
nechť Bůh v něm nebyl – štěstí!
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Vzdech tonoucího. · Jaroslav Vrchlický · Poetry Cove