Ach, moci jednou pochovat
vše v srdci, jak mrtví jsou,
by nemohlo to více vstát,
se nehlásit k nám tmou!
Když mrtvý spuštěn v hrobu klín
a kámen vložen naň,
víc nezvedne se v noci stín,
by štval tě, plachou laň.
Oč myšlenka tu horší jest,
oč lítost, výtky hrot,
oč uražená láska, čest
v zlém boji o život.
To mrtví jsou, již vstávají
a tlukou na rakev,
ve vzduchu hnáty mávají,
jich slyšíš do snů řev.
A nelze nový proti nim
snad život začíti,
jsou právě samy žitím tvým,
zde zbývá: umříti!