Laciné cesty úspěchu
vždy cizí již mi zůstaly,
nechť snahy moje v prospěchu
až nad hvězd břehy vzrůstaly!
Já postranními stezkami
jsem kráčel opuštěn a sám,
kdo ruku dal mi, mlhami
by z prahu odvedl mne v chrám?
Co získal jsem, jak málo jest!
Však rvát musila to má dlaň
v dne úpalu i v záři hvězd,
ať myšlenek, ať snů to tkáň.
Nevěstkou úspěch nal jsem,
čím připoutá se, přiláká,
jak včera, dnes, já živ byl snem
a táhnout zřel dál oblaka.
Kdo písně mé byl přítel kdys,
mi brzy záda obrátil,
mně Dobrých nadějí všech mys
znik v mlhy, by se nevrátil.
A tak jsem zůstal srdcem chor
s tou nekonečnou trpkostí,
jež v stárnoucím se dubu hor
až po korunu rozhostí...