Jsem slabá třtina, hledám oporu,
div trud svůj mohu nésti;
mých tužeb slunce kleslo za horu,
a přece věřím v štěstí.
Přec chytám s chvěním onen paprslek,
jejž nadějí zvem v žití,
tvůj úsměv můž být jediný můj lék –
ó nech mne šťastným býti!
Já hledal boha, hledal pravdy zář,
vřel nadšením, mřel v touze;
teď zbyla mi jen drahá tvoje tvář,
a její úsměv pouze.
Já v moře krásy duši ponořil,
já k idealu toužil,
leč bol můj nad vším, co jsem vytvořil,
jak lačný dravec kroužil.
Teď štěstí mé když chce mi otrávit,
měj se mnou slitování;
chci u tvých nohou tichý, vděčný být,
chci věřit v úsvit ranní,
chci duši noře ve tvůj milý zrak
se učit blaho chápat,
by žití mého den, jen bouř a mrak,
měl aspoň krásný západ!