Že jsem z žití svého knihy
vytrhnout list nedoved’,
proto onen balvan tíhy,
proto moře mojich běd.
Lehce „Trhej!“ se to řekne,
ale když jde srdce s tím,
v první mžik se duše lekne,
skutek v předsevzetí zdřím’.
A tak s minulostí musím
klidně dál se cestou brát,
sýčka v nitru neudusím,
neustane již tam lkát.
Tak dny vcházejí, tak plynou
a já skoro tomu zvyk’,
kráčet cestou nehostinnou
v středu všech – a poustevník.
Jenom někdy zabouří to
spící tůní mojich běd,
vstává, co je na dně skryto,
co jsem tenkrát nedoved’.
Vracet k tomu se jest pozdě,
jinačí to všecko dnes,
znavený jsem chodec v hvozdě,
na který se soumrak snes’.
Ještě občas to jen trhne,
všecko mohlo jinak být...
jako v tůň se kámen vrhne –
a pak zas jest hlubý klid...