Noc byla plna hvězd a modrých stínů;
svět zdál se celý rovněž býti bájí
a ticho nad ním spícím pouze bdělo.
Čas plynul tiše modrou touto nocí,
jsa nerušen ni rachocením vozu,
ni zpozdilého chodce plachým krokem.
V tom tichu, které větší před svítáním
se rovná hloubkou svojí hloubce moře,
v ráz padl výstřel mezi stromy v sadech.
Pak ticho zas. Na chvíli jen se zdálo,
že polekán čas v své se pouti stavil
a hvězdy zachvěly se, modré stíny
že zčernaly a svět byl roven hrobu.
U okna stál jsem, toto řka k své duši:
Zas jeden život unaven a uštván
chrst’ hvězdám v obličej své pohrdání;
z té velké lodi, na níž všickni plujem’,
muž jeden spadnul do věčnosti moře
svou vlastní vinou, a loď dále jede
a vlny tmí se a hvězdy se jiskří.
Ta rána z bambitky, jež v ňadra ticha
se zaryla, je ovšem odpovědí
na neshody a tíseň, boj a nudu,
stud, lítost, zločin, výčitky a bídu –
však darmo padla – rozluštěním není.
A byť i velká byla síla bolů
a neštěstí, přec na tom světě bídném
jsou ještě šedé vlasy starých matek,
jsou slzy žen a vrásky, vztahující
se v nekonečno dětské, bílé ruce.
A v tichu této hluché, modré noci
já prosil tyto šedé vlasy matek
a tyto slzy žen a ruce dětí,
by odpustily slabým samovrahům,
již nevzpomněli na ně v hrozné chvíli;
a neustal jsem, dokud s tichem v duši
mi nekles’ mír jak velké odpuštění.