Kdo jednou tak vše pojme v duši svoji,
vznik, všeho zmar i lásky slabou třísku,
jež pluje mezi nimi v živlů boji,
zisk, všady jenž svou nastavuje misku,
sny, ctižádost, boj o chléb každodenní,
vzlet k výši, pád jejž v ironii mění,
stesk samoty a bídu nejvyšší,
měst hlučných vřavu, lesů zátiší,
snah balvan Sisyfův, jenž stále padá,
a touhy chtíč, jenž stále více žádá,
hrob za vším v posled, který lačný zívá,
kdo na všecko se klidně, tiše dívá,
pak z všeho jedině jen lásky chytí,
k všem lásku, pro vše lásku, proto právě,
že tak je ohrožena v této vřavě,
ten dobře má, ten neprohrá své žití.